Švýcarská Basilej už příští týden pořádá 69. ročník Eurovize, ve kterém Česko zastoupí zpěvák ADONXS. Soutěž, která vznikla po druhé světové válce s cílem propojit Evropu hudbou, si dlouhodobě zakládá na své apolitičnosti. Jenže ta je dnes spíš fikcí. Od vyloučení Ruska, přes debaty o účasti Izraele až po zákaz duhových vlajek: Eurovize je stále víc zrcadlem evropských kulturních a politických střetů.

„Eurovize je cool – a samozřejmě, apolitická!“ ušklíbla se do kamery hvězdná švédská moderátorka Petra Mede během druhého semifinále loňského ročníku Eurovize. V satirickém vystoupení zpívala o tom, proč Švédi tak moc tuto soutěž milují – od obsese finskými saunami, až po recyklace zašlých eurovizních hvězdiček.

Její poznámka ale před rokem vyzněla ironičtěji, než organizátoři možná zamýšleli. V posledních letech je totiž vliv evropské geopolitiky na pořad, který loni sledovalo 240 milionů lidí, víc a víc patrný.

Hudba v době válečné

V úterý se v médiích objevila zpráva o tom, že ruská armáda ostřelovala město Myrnograd, ze kterého pochází zpěvačka Krystyna Staryková z kapely Ziferblat. Ta letos s písní Bird of Pray reprezentuje Ukrajinu na Eurovizi ve švýcarské Basileji.

Není to přitom poprvé, co se ruské útoky zaměřují na hudebníky reprezentující Ukrajinu v této soutěži. Předloni dopadly rakety na malé město Ternopil na západě Ukrajiny přesně během eurovizního vystoupení elektropopového dua Tvorchi, které z města pochází.

Ruská státní televize se sice Eurovizi vysmívá a vyřazení Ruska v roce 2022 (jako reakci na invazi na Ukrajinu) označuje za velkou čest, Kreml si ale kulturní význam bezesporu uvědomuje. Důkazem může být plánované obnovení Intervize.

Před více než čtyřiceti lety šlo o sovětskou odpověď na Eurovizi, jeden z kulturních symbolů rozdělení železnou oponou. Letos chce ruský prezident Vladimir Putin tuto soutěž vrátit na obrazovky.

Právě napětí mezi Ruskem a Ukrajinou odhalilo, jak hluboce je soutěž politicky zabarvená. V roce 2014 se Eurovize konala jen krátce po ruské anexi Krymu. Během vystoupení ruských sester Tolmačevových museli organizátoři zavést technologii na potlačení bučení publika.

O dva roky později soutěž vyhrála ukrajinská zpěvačka Jamala, která v písni 1944 popisuje utlačování krymských Tatarů během Stalinovy vlády, ve které očividně poukazovala na probíhající ruskou okupaci Krymu.

Jamala tehdy sice čelila obviněním za politický přesah její písně, Evropská vysílací unie (EBU), která Eurovizi pořádá, se ale rozhodla nijak nezasáhnout. Díky vítězství se pořadatelství o rok později přesunulo do ukrajinského Kyjeva – a Rusko se soutěže odmítlo zúčastnit.

Někteří tento krok vnímali tak, že navenek apolitická soutěž jednoznačně podpořila Ukrajinu. O několik měsíců později Ukrajina soutěž zcela ovládla. Hudebníci z Kalush Orchestra zvítězili zejména díky rekordní podpoře televizních diváků. Jejich vítězství bylo okamžitě spojováno s vlnou solidarity evropských diváků a vítězná píseň Stefania pak na nějakou dobu ovládla sociální sítě jako hudební symbol války na Ukrajině.

Zároveň se tím ale ukázalo, že pořadatelé soutěže se stejně jako její diváci přeci jen dokáží přiklonit na stranu v mezinárodním ozbrojeném konfliktu – a jistým způsobem tak i ovlivňovat, jak se Evropa navenek prezentuje.